Paprika (Capsicum L.) je významná hospodářská plodina pěstovaná po celém světě. Jako zelenina se pěstuje 5 domestikovaných druhů: C. annuum, C. chinense, C. frutescens, C. baccatum a C. pubescens. Mimo to však existují ještě druhy divoké. Jejich pěstování je spíše sběratelská až botanická záležitost, jelikož pro běžné konzumenty nejsou tyto druhy ničím zajímavé. Sběratelé však ocení jejich květy, stavbu rostliny nebo třeba zajímavé listy. Řada z nich má navíc velmi jedinečnou chuť. A že jich je.
CO JSOU TO "DIVOŠKY"
Papriku dnes známe jako hospodářskou plodinu a součást každodenního života. Setkáme se s ní na polích napříč celým světem. V minulosti však její domovinou byla pouze Amerika, konkrétně Jižní Amerika, Střední Amerika, Mexiko a samotný jih USA.
Divoké druhy se oproti domestikovaným liší zejména strukturou rostlin a velikostí plodů. Najdeme zde nejen (mnohdy hustě větvené) keře, ale také nižší stromy. Plody jsou ve všech případech kulaté a dobné, dorůstající maximálně okolo 10 mm v průměru. Opomíjeným znakem jsou také opadavé plody, které po dozrání z rostliny upadají při dotyku jebo mírné vibraci. Jinými slovy mají jen velmi málo vyvinutý kalich, který plody neudrží. Toho se naučili využívat ptáci, kteří se plody divokých chilli papriček v přírodě živí a starají se následně o šíření jejich semen prostřednictvím trusu.
V tuto chvíli známe 43 popsaných druhů chilli, z nichž pouze 5 je domestikovaných. Se zbytkem se setkáme převážně v tropických lesích Jižní Ameriky. Nelze také přesně stanovit, kolik druhů se nachází v kultivaci a které to jsou. Více rozšířených a mezi lidmi kolujících druhů je okolo 23-24. Nad ráme coto pak existují jednotlivci, kteří pěstují specifické druhy, kteří sami v Jižní Americe sebrali. Jaké druhy to jsou však sdělovat nebudeme, jelikož tito lidé si nepřejí být zmiňování veřejně.
NÁROČNOST NA PĚSTOVÁNÍ
Různé druhy mají různé požadavky na pěstování. Některé můžeme pěstovat jako jakoukoliv jinou paprikku. Zejména domestikované variety divokých druhů (C. annuum var. annuum a C. baccatum var. pendulum) jsou velmi nenáročné. Mezi druhy bez speciálních požadavků pak patří C. rabenii, C. chacoense, C. eximium, C. cardenasii nebo C. flexuosum. I proto jsou tyto druhy mezi pěstitely nejvíce rozšířené.
Řada druhů vyžaduje jiný přístup k pěstování, než jsme zvyklí. Může se jednat třeba o pěstování ve stínu v podmáčeném substrátu (C. lanceolatum). Některé druhy také také nemusí první rok plodit, ačkoliv je jejich pěstování jinak nenáročné (C. caatingae, C. parvifolium). V některých případech nám jinak nenáročné druhy může zkomplikovat delší doba klíčení, a to i okolo 4–12 týdnů (C. galapagoense).
Nejnáročnější druhy jsou pak ty, které rostou v hlubinách deštných pralesů. Například C. geminifolium vyžaduje skutečné podmínky deštného lesa: téměř 100% vlhkost, neustálou stabilní teplotu ve dne i v noci a dostatek světle ne více než 12 hodin denně. Mimo pěstební stany tedy zpravidla neplodí (světlé výjimky mohou být některé skleníky). Podobně jsou na tom druhy z atlantického lesa, které volně venku prakticky nezaplodí.
Pokud vás ale divošky zajímají, je opravdu spousta variant, které můžete pro začátek zvolit. A s řadou z nich si poradí i úplný začátečník. A pokud jim propadnete, postupem času se k těm náročnějším dopracujete.
PŘEHLED KULTIVOVANÝCH DRUHŮ
V následujícím shrnutí se podíváme na přehled divokých druhů, které pěstujeme. Druhy jsou seřazeny dle vzájemné přbuznosti do tzv. vývojových větví. Ty nám zároveň oproti náhodnému abecednímu seznamu pomohou si udělat obrázek o tom, které druhy jsou si geneticky blízké a jaké jsou mezi nimi vzájemné vazby.
Purple Corolla Clade
C. eximium Hunz.
C. cardenasii Heiser & Smith
C. eshbaughii Barboza
Domovinou této vývojové větve tvořené třemi nádhernými druhy je andské pohoří Bolívie. Až na jediný druh (C. eximium) se jedná o vzácné endemity vázané jen na úzkou oblast výskytu.
Samotný název vývojové větve odkazuje na pozůstatek linnaeovské taxonomie (vypadá stejně = je příbuzné). Kdysi tedy byly všechny druhy s fialovými květy seskupeny dohromady. Dnes už jsou druhy rozdělené dle vzájemné příbuznosti, název výjovové větve však z nějakého důvodu zůstal (pravděpodobně s ohledem na mezinárodní pravidla nomenklatury).
Druhy jsou jednotlivě dosti odlišné. Capsicum eximium je spíše vyšší a řídce větvený keř. Oproti tomu C. cardenasii tvoří rozložité a chaoticky větvené keře mnohdy s poléhavými větvemi. Nakonec C. eshbaughii se od všech známých druhů liší přítomností žláznatých trichomů (jako má třeba Drosera). Nehledě na tyto rozdíly se však mezi sebou všechny tři druhy velmi ochotně kříží.
Plody všech tří druhů jsou drobné červené kuličky dorůstající průměru menšího než 10 mm. Plody jsou pálivé a velmi aromatické, čehož se zde po tisíciletí využívá. Místní obyvatelé používají plody zejména jako koření. Samotné plody i rostliny se v oblastech výskytu nazývají ulupica.
Andean Clade
C. geminifolium Hunz.
C. lanceolatum Heiser & Smith
C. rhomboideum Barboza
Tato vývojová větev je taktéž vázaná na andské pohoří. Výskyt některých druhů však sahá až do oblastí Střední Ameriky a Mexika. Většina druhů roste v tropickém deštném lese, který však obývají suché nebo zastíněné podmáčené oblasti.
Narazíme zde na 9 popsaných druhů, které díky chromozomové sadě 2n=26 papriku opravdu příliž nepřipomínají. Ve všech případech se jedná o hustě větvená křoviska bez hlavního kmene. Stonek je monopodiální, nedochází tedy k vidličnatému větvení. Nové větve vyrůstají zpravidla kousek nad zemí.
Většina známých druhů se vyznačuje žlutými květy, ojediněle se setkáme i s narůžovělou až fialovou barvou (C. lanceolatum). Zástupcem větve je také nejzvláštnější druh papriky vůbec, Capsicum regale. Tento druh připomíná spíše divoký lilek, jeho plody zrají do tmavé fialovo modré barvy. Pod rod Capsicum byl zařazen až nedávno.
Společným znakem všech druhů je absence jakéhokoliv palu. Plody mají obecně spíše nahořklou a nepříjemnou chuť. Jejich pěstování je skutečně výhradně zájmovou činností. Druhy mají také tmavě hnedá až černá semínka, zpravidla velmi drobná oproti běžným druhům.
Atlantic Forest Clade
C. mirabile Mart.
C. friburgense Bianc. & Barboza
C. schottianum Sendtn.
C. recurvatum Witasek
V případě této brazilské vývojové větve rozlišujeme vůbec nejvíc popsaných druhů, konkrétně 12. Jedná se však o skupinu, která neustále prochází taxonomickým vývojem. Opakovaně dochází k synonimizaci druhů do jednoho nebo naopak rozpisu jednoho druhů do několika.
Vývojová větev je problematická také z důvodu variability jednotlivých populací – populace téhož druhu na úpatí hory a na jejím vrcholu se mohou morfologicky zásadně lišit. Ve výsledku by nás nepřekvapilo, kdyby celou větev tvořilo jen několik druhů s vysokou fenotypovou plasticitou.
Všechny popsané druhy jsou endemity převážně jihovýchodní Brazílie. Některé obývají rozlehlé oblasti a tvoří masivní populace (C. schottianum), jiné rostou na jediném známém místě na světě (C. carassense, C. friburgense). Více než polovina druhů je klasifikovaná jako ohrožená či kriticky ohrožená, a to zejména z důvodu odlesňování, které vede ke ztrátě jejich biotopů.
Mimo to pak mají na úbytku druhů svůj díl přírodní katastrofy, jako jsou lesní požáry, hurikány a záplavy. Poslední velké záplavy v národním parku Nova Friburgo téměř zcela vyhladily druh C. friburgense.
Baccatum Clade
C. baccatum L. var. baccatum
C. chacoense Hunz.
C. rabenii Sendtn.
Druhy této větve patří k nejvíce známým a nejvíce pěstovaným. Krom nízké náročnosti na pěstování se jedná o jedny z prvních druhů, které lidé domestikovali a i dnes hrají v oblastech seého výskytu velkou kulturní roli.
Narazíme zde na divokou variety druhu C. baccatum, jehož domestikované kultivary pěstoval alespoň jednou snad každý. Divoká variety roste na velkém úzení Jižní Ameriky (Venezuela, Kolumbie, Peru, Bolívie, Paraguay, Argentina a Brazílie).
Velmi nenápadným zástupcem je druh C. chacoense, který roste na otevřených stepích Gran Cacho (Zelené peklo). Narazit na něj můžeme v Bolívii, Paraguayi a Argentině.
Posledním popsaným druhem je C. rabenii (dříve C. praetermissum či dokonce C. baccatum var. praetermissum). Vyznačuje se většinou fialovou pigmentací na květech. Obývá rozsáhlé oblasti východní a střední Brazílie až po Paraguayi.
Jelikož jsou všechny druhy po tisíciletí využívané jako koření, nesou řadu místních označení. Patří mezi ně třeba Comarim, Cumarí, Pimenta, Pimentihna, Ají, Putaparió, Aribibi, Cumbaré aj.
Atlantic Forest Clade
C. caatingae Barboza & Agra
C. paarvifolium Sendtn.
Dostáváme se k velmi zajímavé skupině paprik. Tuto větev totiž tvoří dva velmi zvláštní druhy. Oba jsou typické monopodiálním charakterem stonku, který se nevětví. Jelikož hlavní stonek zezačátku nenasazuje žádné boční větve a žene se do výšky, rostlinou je vysoký polokeř až nižší stromek.
Oba druhy jsou endemité severovýchodní oblasti Brazílie označované jako Caatinga. Druh C. caatingae obývá otevřená slunná stepní stanoviště. Populace rostou na okrajích lesů, velmi vzácně ve světlinách v nitru samotného deštného lesa. S druhem C. parvifolium se pak setkáme v sezónně suchých tropických lesích, kde obývá zejména skalní výběžky (inselbergy). Mimo to jsou pak ještě velmi odlehlé populace tohoto druhu ve Venezuele a Kolumbii, kde rostou v pobřežních oblastech s vyšší vzdušnou vlhkostí.
Oba druhy jsou od sebe snadno odlišitelné. Kalichy C. caatingae jsou bez výběžků, zralé plody jsou oranžové až oranžovo červené a semena jsou světle hnědá. Oproti tomu z kalichů C. parvifolium vyrůstá 5-7 nápadných zubů, zralé plody jsou zlatavé až nažloutlé a semena jsou černá.
V Brazílii se nachází ještě jeden druh s velmi podobnou stavbou rostlin, C. longidentatum. Tento druh však tvoří svou vlastní vývojovou větev.
Tovarii & Flexuosum Clade
C. tovarii Eshbaugh, Smith & Nickert
C. flexuosum Sendtn.
Oba tyto druhy tvoří svou vlastní vývojovou větev, kde je každý z nich jako jediný zástupce.
Druh C. tovarii je ohrožený endemit, se kterým se setkáme západně od peruánských And. Zde roste na xerofilních až mezofilních stanovištích spolu s kaktusy v povodí řeky Rio Mantaro.
Populace v přírodě se vyznačují zpravidla fialovými až namodralými květy, kdežto rostliny v kultivaci pocházejí z rostlin s krémově žlutými květy. Z hlediska pěstování jej pak hodnotíme jako jeden z nejnáročnějších druhů vůbec.
Capsicum flexuosum se vyskytuje na samotném jihu Brazílie. Fylogeneticky stojí na pomezi mezi druhy atlantického lesa s 26 chromozomy a ostatními druhy s 24 chromozomy vyskytujícími se směrem na západ.
Většina populací se vyznačuje bílými květy se zeleným až žlutým středem. V oblasti Monteiro Lobato však roste populace, jejíž květy mají načervenalou až fialovou pigmentaci. Donedávna nebylo jisté, jestli se jednalo o tentýž druh (viz označení Capsicum aff. flexuosum), molekulární analýzy to však potvrdily. Jedná se také o jediný známý mrazuvzdorný druh, který prokazatelně v Evropě přežil teplody -12 °C.
Annuum Clade
C. annuum L. var. glabriuculum
C. galapagoense Hunz.
Je to právě tato vývojová větev, která rozhodla, že paprika bude jednou jedna z nejvýznamnějších hospodářských plodin. Ze 4 druhů, které větv tvoří, totiž hned 3 tvoří téměř veškerou světovou produci. Z celkového objemu paprik vypěstovaných ve světě zaujímá druh C. annuum 70-80 %, C. chinense 10-15 % a C. frutescens 5-10 %. Pro porovnání, C. baccatum zaujímá taktéž 5-10 % a C. pubescens jen <1 %.
Divokou varietu druhu C. annuum využívaly domorodé kmeny zejména v oblasti Střední Ameriky a dnešního Mexika, a to nejen jako koření, ale také jako léčivé nebo rituální byliny. Oblast výskytu pokrývá obrovskou plochu od jihu USA přes sever Bolívie až po sever Brazílie. Největší výskyt druhu je v Mexiku, Střední Americe, Karibiku, Kolumbii a Venezuele. Právě v těchto oblastech vznikla za tisíce let selekce a šlechtění paprika tak, jak ji známe dnes.
Druh C. galapagoense, který může divokou varietu C. annuum velmi připomínat, je endemitem souostroví Galapág. Předpokládá se, že se jedná o potomka společného předka pro C. annuum a právě C. galapagoense, který se na souostroví dostal prostřednictvím trusu ptáků, kteří na něj zalétli z vnitrozemí. Odlišné klimatické podmínky následně vedly k evolučnímu tlaku, který vedl k vzniku nového druhu.
C. chinense Jacq.
C. frutescens L.
Situace v případě C. frutescens a C. chinense je velmi složitá. Dodneš totiž neznáme jediného zástupce obou druhů, který by byl skutečně divoký, tzn. jehož plody by byly po dozrání opadavé. Všechny známé odrůdy vykazují ranou známku selece, tedy vyvinutý kalich, který drží plody na stopce i po dozrání a značně ztěžuje jejich uzobnutí ptáky, kteří raději hledají jiný zdroj potravy.
U C. chinense jsou tyto "polodivoké" kultivary relativně podobně divokým, a sice mají drobné kulaté plody, které rostou vzpřímeně vzhůru. Zmínit můžeme třeba kultivary Aji Charapita, Wiri Wiri, Cumari do Para nebo Olho de Peixe. U C. frutescens je ale situace složitější, protože téměř všechny druhy mají podlouhlé plody. Snad jediný druh s kulatými plody je Madre de Rios. Odkud se tedy tyto druhy vzaly?
U C. chinense se spekuluje, že vznikl ze stejné původní populace jako C. annuum. Tato skutečnose však zatím není nijak doložené. Stejně tak postrádáme doklady o jakékoliv skutečně divoké volně rostoucí formě. V případě C. frutescens se pak vědci nemohou shodnout, jestli vůbec divokého předchůdce má, nebo jestli vznikl domestikací z C. annuum, C. chinense nebo jejich hybridů.
S jistotou lze říct pouze to, že všechny tyto zmíněné druhy mají prokazatelné stejného společného předka. Tedy původní formu, která se již v přírodě nevyskytuje. Ne, že by vymřela, ale vyvinula se do několika různých forem – druhů (tedy stejně, jako se člověk nevyvinul z opice, pouze sdílí s primáty stejného společného předka).
