Divoké druhy chilli

Dnes je paprika hospodářská plodina pěstovaná po celém světě, v minulosti ale byla jejím domovem výhradně Amerika — Jižní a Střední Amerika, Mexiko a jih USA. Divoké druhy se od domestikovaných liší hlavně strukturou rostlin a velikostí plodů: najdeme hustě větvené keře i nižší stromy, plody jsou vždy kulaté a drobné (max. ~10 mm).

Typickým znakem jsou opadavé plody — po dozrání upadnou při doteku či mírné vibraci, protože mají jen málo vyvinutý kalich. Toho využívají ptáci, kteří se jimi živí a šíří semena trusem. Známe 43 popsaných druhů chilli, z nichž jen 5 je domestikovaných; zbytek roste hlavně v tropických lesích Jižní Ameriky. V kultivaci koluje zhruba 23–24 druhů, plus jednotlivci pěstují vlastní sběry (které si ti lidé nepřejí veřejně zmiňovat).

Některé divošky zvládneme jako každou jinou papriku — hlavně domestikované variety (C. annuum var. annuum, C. baccatum var. pendulum) a druhy C. rabenii, C. chacoense, C. eximium, C. cardenasii či C. flexuosum. Proto jsou mezi pěstiteli nejrozšířenější.

Řada druhů vyžaduje jiný přístup: pěstování ve stínu v podmáčeném substrátu (C. lanceolatum), první rok bez plodů (C. caatingae, C. parvifolium) nebo dlouhé klíčení 4–12 týdnů (C. galapagoense). Nejnáročnější jsou druhy z hlubin deštných pralesů — C. geminifolium chce skoro 100% vlhkost, stabilní teplotu dnem i nocí a max. 12 h světla denně, takže mimo pěstební stany zpravidla neplodí. Pokud vás ale divošky lákají, je spousta variant i pro úplné začátečníky — a k těm náročným se časem dopracujete.

Druhy řadíme podle vzájemné příbuznosti do vývojových větví (clades). Oproti abecednímu seznamu to dává obrázek o tom, které druhy jsou si geneticky blízké.

Tři nádherné druhy z andského pohoří Bolívie (až na C. eximium jde o vzácné endemity). Název je pozůstatkem linnaeovské taxonomie (kdysi se vše s fialovými květy řadilo k sobě). Druhy se ochotně kříží; plody jsou drobné červené kuličky (<10 mm), pálivé a aromatické — místně „ulupica", po tisíciletí používané jako koření.

Andská větev zasahující až do Střední Ameriky a Mexika; 9 popsaných druhů. Díky sadě 2n=26 papriku příliš nepřipomínají — jsou to hustě větvená křoviska bez hlavního kmene (monopodiální stonek, větve kousek nad zemí). Většinou žluté květy; patří sem i nejzvláštnější druh vůbec, C. regale (připomíná divoký lilek, plody zrají do tmavě fialovomodré). Společný znak je absence palu a spíše nahořklá chuť — pěstování čistě zájmové. Semena bývají drobná, tmavě hnědá až černá.

Brazilská větev s nejvíce popsanými druhy (12), která stále prochází taxonomickým vývojem (slučování i rozdělování druhů). Komplikuje ji variabilita populací — tentýž druh na úpatí a na vrcholu hory se může zásadně lišit. Vesměs endemity JV Brazílie; více než polovina je ohrožená či kriticky ohrožená kvůli odlesňování, požárům, hurikánům a záplavám.

Jedny z nejznámějších a nejpěstovanějších druhů — mezi prvními domestikované, dodnes s velkou kulturní rolí. Divoká varieta C. baccatum roste od Venezuely po Argentinu a Brazílii, C. chacoense v Bolívii, Paraguayi a Argentině, C. rabenii ve východní a střední Brazílii. Místní názvy: Comarim, Cumarí, Pimenta, Ají, Putaparió, Aribibi, Cumbaré.

Dva zvláštní druhy s monopodiálním nevětvícím stonkem — vysoký polokeř až nižší stromek. Endemity oblasti Caatinga (SV Brazílie): C. caatingae na otevřených stepích a okrajích lesů, C. parvifolium v sezónně suchých tropických lesích a na skalních výběžcích (plus odlehlé populace ve Venezuele a Kolumbii). Podobně stavěný C. longidentatum tvoří vlastní větev.

Každý z druhů tvoří vlastní větev. C. tovarii roste západně od peruánských And (xerofilní stanoviště s kaktusy, povodí Rio Mantaro) — divoké populace mají fialové květy, kultivované krémově žluté. C. flexuosum z jihu Brazílie stojí fylogeneticky na pomezí druhů s 26 a 24 chromozomy; bílé květy se zeleným středem, populace u Monteiro Lobato načervenalé (potvrzeno molekulárně).

Právě tato větev rozhodla, že paprika bude světovou plodinou — tři ze čtyř druhů tvoří téměř celou produkci: C. annuum 70–80 %, C. chinense 10–15 %, C. frutescens 5–10 % (pro srovnání C. baccatum 5–10 %, C. pubescens <1 %). Divokou varietu C. annuum využívaly kmeny Střední Ameriky a Mexika jako koření, lék i rituální bylinu; C. galapagoense je endemit Galapág (předek tam doputoval ptačím trusem, odlišné klima → nový druh).

U C. chinense a C. frutescens je to složité — neznáme jediného skutečně divokého zástupce s opadavými plody. Polodivoké kultivary C. chinense mají drobné vzpřímené plody (Aji Charapita, Wiri Wiri, Cumari do Para, Olho de Peixe); u C. frutescens má kulaté plody snad jen Madre de Rios. Jisté je jen to, že všechny mají společného předka, jehož původní forma se už v přírodě nevyskytuje.