Tyto aspekty jsme si již popsali v předchozí kapitole věnované předpěstování sazenic, proto si zde zmíníme jen pár drobných rozdílů. Zálivka by se u rostlin pěstovaných venku (včetně skleníku atd.) měla provádět výhradně navečer. Rostliny se totiž přes den soustředí na růst ze zásob, které načerpaly přes noc. V noci naopak regenerují a ze substrátu absorbují vodu a živiny. Nicméně pokud vidíme, že rostliny silně vadnou, nebudeme na nic čekat a zálivku provedeme kdykoli. Důležité je však zamezit teplotnímu šoku. Pokud máme vodu v betonové nádrži někde ve stínu, aby se voda nekazila, pak bude teplota vody klidně 15-20 °C i přes nejteplejší letní dny. Květináč se substrátem ale může být rozehřátý na teplotu 40-70 °C. Zalitím takto studenou vodou bychom kořenům přivodily teplotní šok, který přinese více škody než užitku. Pro takové případy je vždy nejlepší mít na slunci nachystané dvě konve plné vody, které můžeme v případě nutnosti použít. 

Při pěstování ve volné půdě je zálivka zezačátku asi stejně častá, jako u krytých rostlin třeba ve skleníku. Od konce léta se však může stát, že zalévat nebudeme již vůbec. Občasné deště udrží zem pravidelně vlhkou a opravdu velké rostliny mohou mít kořenový bal v hloubce 1 metru a více. My osobně rostliny ve volné půdě vyloženě zaléváme naposledy v druhé polovině července, následně již bohatě stačí zálivka dodaná jednou týdně v rámci hnojení. Naopak rostliny pěstované ve skleníku apod. jsou neustále kryté před srážkami. Zároveň se četnost a množství zálivky neustále zvyšuje s růstem sazenic, které potřebují čím dál více vody i živin. 

Nelze generalizovat, jak často je potřeba zalévat ani kolik přesně mililitrů do jak velké nádoby nalít (ano, i takové dotazy občas dostáváme). Vše se odvíjí od složení půdy, počasí, velikosti rostliny, jestli je v květináči nebo v zemi a spousty dalších faktorů. Celkově však platí, že bychom se měli vyvarovat extrémů. Doslova nesnáší jak přemokřenou, tak proschlou zem. Substrát by měl být v rámci možností neustále alespoň mírně vlhký. Nyní je potřeba vyvrátit dva mýty. První je opravdu šílený starý zvyk, že paprika "miluje nohy ve vodě a hlavu na slunci". To znamená, že v horkých letních dnech by měly rostliny stát ve vodě. Je to jednoduše nesmysl, který vede pouze k uhnívání kořenů, což se projevuje zpomalením růstu, menšími plody a suchou hnilobou v důsledku problémů se vstřebáváním vápníku. Druhý problém je záměrné ponechání substrátu co největšímu vyschnutí za účelem zvýšení palu plodů. Ano, bylo skutečně vědecky prokázáno, že stres, například v podobě extrémního sucha, vede ke zvýšení palu papriček. V průměru však dojde ke zvýšení o několik procent. Naopak se opět vracíme do nám již známého kolečka, že proschlé a upečené kořeny nedokáží absorbovat vápník a budeme se tak potýkat s výraznou suchou hnilobou. Každopádně celý tento proces při troše zamyšlení postrádá špetku logiky. Proč pěstovat Jalapeno a trápit jej suchem, aby bylo pálivější, když mohu rovnou pěstovat pálivější Habanero? Proč pěstovat Habanero a trápit jej suchem za účelem vyššího palu, když mohu rovnou pěstovat Jolokii? No a pokud se dostaneme k extrémům jako je Moruga či 7 Pot Primo a pal vám stále nestačí, tak vítejte v klubu a už vám není pomoci 🥵. 

Během měsíce se dá přesně vypozorovat, kdy je potřeba rostliny zalít. Důležité je nenechat se zviklat povislými listy. Je zcela normální a přirozené, že se přes den listy povadnou, souvisí to s procesem respirace. Navečer si listy opět narovnají, a to zcela bez nutnosti zálivky. Pochopitelně se teď nebavíme o extrémním zvadnutí či dokonce opadu listů způsobených vlivem kompletního proschnutí substrátu. 

Rozdíly také najdeme v hnojení. Oproti sazenicím doma již hnojíme i zaléváme na povrch substrátu. U rostlin volně v zemi do ani jinak nejde, pokud tedy vedle sazenic nezakopeme třeba děrovanou PET láhev. U rostlin v nádobách je to však dokonce žádoucí. Jde o to, že se živiny v půdě časem kumulují a pokud se nahromadí v množství, které je pro rostlinu toxické, povede tato koncentrace k problémům spojených s přehnojením. Proto je velmi důležité zajistit tzv. proplach substrátu. Při zálivce a hnojení na povrch substrátu tak vždy dojde k prolití substrátu a přebytečné živiny se tak spláchnou postupně až do podmisky. Zde se zpravidla vysráží v podobě bělavých map na okraji podmisky. Rostliny pak dále hnojíme Hoštickým hnojivem pro okurky a cukety s NPK poměrem 6-6-6. Zezačátku používáme koncentraci 1 l roztoku hnojiva na 10 l substrátu. S následným růstem sazenic koncentraci zvyšujeme. Důležité je během hnojení pracovat i se zálivkou. Pokud by byl substrát příliš vlhký, tak hnojivo rozpustíme jen v troše vody. Naopak v případě extrémně proschlého substrátu můžeme hnojivo rozpustit ve dvojnásobném objemu vody. Důležité je, že v obou případech dostane rostlina třeba 5 ml hnojiva, doprovázené množství vody není vůbec důležité. 

Jak tedy hnojení probíhá u nás? V průběhu května a června aplikujeme koncentraci hnojiva odpovídající 1 litru výsledného roztoku. Jelikož má Hoštické hnojivo na okurky a cukety dávkování 15 ml na 3 l, s každým hnojením dostane rostlina 5 ml hnojiva. V průběhu července pak množství zdvojnásobíme na 10 ml hnojiva a v srpnu až na 15-20 ml hnojiva dle velikosti dané sazenice. Čím větší rostlina je, tím více živin potřebuje. V průběhu září hnojíme stejně jako v srpnu a v říjnu již koncentraci snižujeme na 5-10 ml. Je to z toho důvodu, že po rostlině již nepotřebujeme ani růst, ani násadu plodů, které by stejně nestihly do konce sezóny dozrát. Pro samotné hnojení je pak nejlepší namíchat si hnojivo třeba v plastovém barelu pro celý skleník a následně jej 1l odměrkou nalévat ke stonku každé rostliny. Dávkovat hnojivo zvlášť pro každou rostlinku do konce apod. je časově velmi neefektivní. 

U řady rostlin hrozí, že se pod váhou plodů větve zlomí. To platí zejména pro kultivary druhu C. baccatum. Zde je vhodné větve vyvázat, případně zajistit celou rostlinu okolo pletivem (jak tomu je na fotce s Richem výše). Zde také přichází otázka, jestli nechávat nebo vylamovat boční výhony. Skutečnost je jednoduše taková, že se vylamováním akorát připravujeme o úrodu. Filozofie je taková, že boční výhony jsou slabé a neplodí (ne, vážně, kdo s tím přišel a na kterou rostlinu se u toho díval?) a že jejich přítomnost bere energii hlavnímu stonku. Realita je taková, že boční větev není nic jiného než výběžek hlavního stonku. Obsahuje stejné buňky, nese stejnou DNA, pouze roste z boku a ne ze země. Paprika je koneckonců keř a větvení je její nezbytnou součástí. Můžeme všechny ubezpečit, že boční větve jsou velmi silné a opravdu bohatě plodí. Při obrovském množství bočních větví na nich dokonce může být dohromady více plodu než na primární části hlavního stonku. Ohledně braní energie je to opět velmi snadné. Každá rostlina má geneticky danou rychlost, kterou se její buňky mohou dělit. Tedy jak rychle může rostlina růst. Přítomnost bočních větví nemá za následek oslabení hlavního stonku. Ten totiž za měsíc naroste do úplně stejné výšky, i když budeme boční větve vylamovat nebo je na rostlině necháme. Každým odstraněním větve či květu z rostliny tak neděláme nic jiného, než se záměrně připravujeme o úrodu. Je pak otázka, proč tedy rostliny vůbec pěstovat, když papriky nechceme. 

Na rostlinách, které jsou již trvale venku, si také brzy všimneme různých živočichů. Ze zahrádkářských skupin lze usoudit, že dnešní pojetí zahrady spočívá v lánu mrtvého trávníku a použití stovek litrů insekticidů a herbicidů, které (pokud možno) zlikvidují úplně vše živé. Tak takhle tedy, prosím, ne. Drtivá většina živočichů je naopak prospěšná. Více si o nich povíme v samostatné kapitole. Zde jen stručně. Mezi významné škůdce samozřejmě patří mšice, molice, svilušky, puklice (na paprice ale vzácně) nebo třeba vlnatky. Škůdcem se mohou stát i mravenci, kteří mohou zcela zamořit a zničit kořenový bal rostliny a na jejich listy roznášejí mšice, které si chrání jako zdroj medovice. Většinou jsou to ale prospěšní pomocníci. Jako škůdci se mohou jevit také larvy různých skupin hmyzu, ať se jedná o ponravy brouků z čeledi vrubounovitých (Scarabaeidae) požírající kořínky nebo housenky můry černopásky bavlníkové (Helicoverpa armigera), které parazitují uvnitř zrajících plodů. Na rozdíl od černopásky, která skutečně degraduje úrodu jsou ale ponravy prakticky neškodné. Velmi prospěšní jsou naopak škvoři a sekáči, kteří se živí odumřelými, hnijícími nebo plesnivějícími částmi rostlin. Pokud jste na listech zpozorovali drobné kulaté otvory, pak vám škvoři pravděpodobně vykousali části napadené bakteriální skvrnitostí nebo nějakou houbovitou chorobou. Ne, opravdu vám neškodí tím, že jen tak pro legraci dělají díry do listů. Dále cokoli, co je součástí půdní fauny, je s nejvyšší pravděpodobností prospěšné pro naše rostlinky. O prospěšných živočiších, ale i škůdcích bychom se tu mohli rozepisovat skutečně dlouho, proto jim přenecháme samostatnou kapitolu.

Po úspěšném opylení a oplození dochází k růstu plodů a následně k jejich zrání. Každoročně se setkáváme se spoustou dotazů, jak člověk pozná, že už je paprika zralá a jestli ji už tazatel může sklidit. Vždy všechny podporujeme, aby se nebáli na cokoli zeptat, není však někdy na škodu se předem alespoň na zlomek vteřiny zamyslet. Pokud si koupím červené Habanero Red, tak se dá předpokládat, že zelená paprička na fotce skutečně zralá není. Zároveň jsme si vždy mysleli, že lidé se na odrůdy při jejich výběru dívají. Tedy pokud si koupím citronově žlutou Naga Yellow, dalo by se předpokládat, že papričky budou zralé až po dosažení žlutého zbarvení. Na druhou stranu chápeme, že zrání je proces velmi dlouhý a někdy může být i s překvapením. Plody totiž nejprve každým dnem rostou jako z vody a každým dnem vidíme znatelný nárůst v jejich velikosti. Po nějaké době však dorostou do plné velikosti a následně se nic neděje. Nejprve týden, dva, měsíc... Tomuto stavu říkáme technická zralost a papriky již můžeme sklidit za účelem konzumace. V průběhu následující doby, která může trvat i 2 měsíce, dochází neustále k procesu zrání. Zejména dochází uvnitř plodu k formaci, růstu a zrání semen. Změna barvy, která vede k přechodu z technické zralosti na zralost botanickou, je tak zcela posledním krokem celého vývoje plodů. Samotný proces trvá zpravidla 1-3 dny. Dochází během něj k degradaci chlorofylu (zelené rostlinné barvivo) a naopak syntéze karotenoidů (červená, oranžová či žlutá rostlinná barviva). Oba procesy probíhají zároveň, proto v posledních dnech zrání papriky výrazně ztmavnou –⁠ nachází se v nich současně oba typy barviv. Některé odrůdy také nesou gen chlorophyl retainer, který vede k zadržení chlorofylu ve zralém plodu. Při kombinaci zeleného chlorofylu a červených karotenoidů tak dochází k hnědému zbarvení plodů atd. Více si však povíme v kapitole věnované genetice rodu Capsicum L. Zmíněného překvapení se nám může dostat, pokud semínka našich rostlin pocházely z nechtěně křížených rostlin. Pokud jsme tedy vysévali Habanero White a vyrostou nám červené papričky, jedná se o hybridní rostlinu zkříženou s jinou, neznámou odrůdou.  

Využití mají ale jak zralé, tak nezralé plody. Zelené (technická zralost) jsou aromatičtější a křupavější a jsou vhodné na nakládání. Z nezralých Jalapenos se například připravují světoznámé Jalapeno Poppers. Naopak plody zbarvené v důsledku botanické zralosti jsou sladké, někdy i krapet méně pálivé a měkčí. Je prakticky nemožné globalizovat, které stádium se hodí na co (krom zavařování, kde zralé plody skutečně nepříjemně změknou a mají konzistenci bláta). Můžeme připravit nasládlou omáčku ze zralých paprik a ovoce, stejně tak můžeme připravit aromatickou peruánskou pastu ze zelených Rocotos. Možností je skutečně spousta a využití má jakákoli paprika ve kterémkoli stádiu. Pouze bychom se vyvarovali použití nezralých plodů, které nedorostly finálních rozměrů, tedy se nenacházejí ani ve stádiu technické zralosti. Ty jsou často nahořklé nebo téměř bez chuti a zcela bez palu. Stejně tak časem nabývají nepříjemné chuti papriky přezrálé.

Samotná hodnota SHU (Scoville Heat Units) vyjadřuje koncentraci kapsaicinoidů v měřeném vzorku. Dřív se měřila odhadem při ředěním paprik cukerným roztokem. Dnes se měří pomocí HPLC, tedy kapalinové chromatografie. Zde se zdržíme jen chvíli. HPLC je poměrně zdlouhavý proces, na který je potřeba adekvátní vzorek. V poslední době můžeme narazit na přístroje, které nabízí měření SHU z malého vzorku do 1 minuty. Takovéto přístroje, a že nestojí málo peněz, jsou však podvod, které se neslučují z vědeckými možnostmi takového měření. Pokud bychom mohli nahradit zdlouhavou kapalinovou chromatografii ani ne minutu trvajícím úkonem, byl by to skutečně převratný objev, který by objeviteli vynesl Nobelovu cenu. Zpět ale ke stupnici SHU. Jak jsme již napsali, jedná se o koncentraci kapsaicinoidů v měřenému vzorku. Z toho důvodu je dobré uvědomit si jednoduchou skutečnost. SHU se měří ze suchých plodů. Pokud bychom měřili míru SHU z čerstvé papriky, vyšla by pochopitelně několikanásobně nižší, protože čerstvá paprika se skládá z velkého množství vody. Je to jako srovnat panáka čistého rumu a panáka stejné lihoviny rozpuštěné v 0,3 l ovocného džusu. Ve druhém případě bude koncentrace daleko nižší, nicméně při vypití obou budeme stejně opilí. Důležité je také hodnoty nesčítat, protože se jedná o koncentraci. Nejednou jsme četli, že někdo snědl 2 Jolokie, tedy dohromady zkonzumoval 2 miliony SHU. To je samozřejmě nesmysl. Pokud si dáme dva panáky 40% alkoholu, nemůžeme tvrdit, že pijeme 80% alkohol. Co kdybychom si dali 3? To už je nad 100 %. A ne, nejsme alkoholici, i když to tak vypadá.