Pěstování na finálním stanovišti

 

Pěstování rostlin na finálním stanovišti

 

Z hlediska typu můžeme finální stanoviště rozdělit do dvou typů, volná půda a pěstební nádoba. Pěstování paprik v nádobě se v některých aspektech liší. Jelikož je nejvhodnější rostliny pěstovat ve vlné půdě, popíšeme si nejdříve celkovou péči při tomto způsobu pěstování a následně si zmíníme, v čem se pěstování v nádobě liší.

Pod pojmem finálního stanoviště se myslí místo, kde bude paprika růst, kvést, nasazovat plody a zrát. Při pěstování v půdě to může být zcela volně, ve fóliovníku a nebo ve skleníku. Skleník má výhodu jakési tepelné izolace, papriky sem lze tedy umístit už zjara, klidně v březnu, pokud máme možnost vytápět - ovšem pouze v květináči. Do volné půdy papriky natrvalo vysazujeme až po tzv. 3 zmrzlých, tedy v polovině května. Do té doby je vhodné mít sazenice v květináči pro případ nutného přenosu do tepla v důsledků chladného počasí nebo dokonce mrazíků. Uvádí se, že teplota pro mladé semenáče by neměla klesnout pod 15 °C, my se držíme hranice 10 °C a naše sazenice dokonce zvládaly dlouhodobé noční teploty okolo 5-7 °C s krátkým poklesem až téměř k nule. Doporučujeme se však těmto hodnotám zcela vyhnout.

Při vysazování je třeba brát ohledy na prostorové nároky sazenic. Rostliny by se mezi sebou neměly proplétat, aby zbytečně nesoupeřily o světlo. V důsledku toho dochází k rychlému růstu větví, které jsou tak slabé, vytáhlé. Mimo jiné je tu pak velké riziko, že dojde k nechtěnému zkřížení dvou takto do sebe zaklesnutých odrůd. Takové průměrné minimum je mít 50 cm od sebe ve všech směrech. Počítejme však s tím, že rostlina má na každou stranu prostor pouze 25 cm, pokud tedy chceme zamezit proplétání sousedních sazenic, nebudeme mít keřík širší než necelých 50 cm. Z toho důvodu je lepší držet se optima 1 metru mezi sazenicemi. Samozřejmě, pokud naopak pěstujeme keříkovité odrůdy, které budou mít v průměru jen nějakých 20 cm, můžeme je vysévat i 30 cm od sebe. Naopak největší rozestupy dopřejeme divokých druhům, například C. praetermissum, C. flexuosum aj. Díky drobné velikosti listů a plodů jsou tyto druhy schopné vyprodukovat za jedno období obrovské množství biomasy.

   

Paprika má ráda vzdušnou půdu. Před vysazováním je rozhodně žádoucí celou plochu přerýt do hloubky alespoň 50 cm a ideálně obohatit o kompost. Půdu si také můžeme připravit na podzim, kdy do ní zaryjeme různý organický materiál, popel, hnůj apod. Tak či tak je třeba zjara pár dní před vysazováním vše znovu přerýt a tím provzdušnit.

Nám se při vysazování osvědčil následující postup. Samotná zemina by měla být napůl proschlá, pokud je mokrá (zejména po deštích), přesouváme vysazování na další termíny. Stejně tak by měl být proschlý substrát v květináčích s paprikami. Nejprve vyklepneme sazenici z květináče. Potrháme kořenový bal, abychom podpořili větvení a růst kořenového balu. Mírně rostlinu oklepeme, čímž ji zbavíme zbylého substrátu. Do země zabodneme klasickou zahradnickou lopatku, páčivým pohybem směrem k sobě vytvoříme ďůlek, rostlinu do něj vsadíme a při vysunutí lopatky dojde k jejímu zahrnutí okolní zeminou. Následně okolní substrát jemně zmáčkneme, abychom okolo sazenice vytvořili jamku, ze které nepoteče voda všude kolem.

Proces přesazování je pro rostlinu namáhavý. Z toho důvodu většina z nich začne poměrně rychle vadnout. Je tak vhodné je v intervalu třeba přesazených 10 rostlin vydatně zalít. Není třeba se toho bát, voda usadí substrát okolo sazenic a veškerá přebytečná se vsákne. Před samotnou vydatnou zálivkou je vhodné provést jen rychlé pomokření, abychom navlhčili povrch zeminy. Ta pak bude vodu spíše absorbovat, než že by po ní stékala všude jinde, jen ne k sazenicím. Sazenice se zpravidla narovnají až večer, vitálnější již za několik desítek minut.

Hnojení a zálivka

Důležitým faktorem pro správný růst a vývoj rostlin je příjem vody a nezbytných nutrientů. Zálivka by se měla provádět navečer. Rostliny se totiž přes den soustředí na růst ze zásob, které načerpaly přes noc. Nicméně pokud vidíme, že rostliny silně vadnou, nebudeme na nic čekat a zálivku provedeme kdykoli. Při pěstování ve skleníku nebo fóliovníku je zálivka méně častá, nejen díky nižší evaporaci vody z půdy, ale také díky vyšší vzdušné vlhkosti. Při pšstování volně venku je třeba zalévat častěji. Nelze generalizovat, jak často je potřeba zalévat. Vše se odvíjí od složení půdy, počasí, velikosti rostliny a dalších faktorů. Celkově však platí, že papriku je nejlepší zalévat až v momentě, kdy svěsí listy. Nesnáší naopak přemokřenou půdu (více v kapitole o pěstování v nádobě). Během měsíce se dá přesně vypozorovat, kdy je potřeba rostliny zalít.

Spolu se zálivkou souvisí také hnojení. V každém zahradnictví se dozvíte, že základní složky nhojiva jsou N (dusík), P (fosfor) a K (draslík), přičemž hnojivo pro růst má převahu N a hnojivo pro květ a plod naopak převahu P. My vám ale prozradíme, že hnojit papriky růstovým hnojivem je nesmysl. Paprika sice skutečně pro svůj růst dusík potřebuje, bohatě jí však stačí hodnoty, které jsou obsažené v kombinaci pro květ a plod. Každé hnojivo (krom specializovaných postříků na list) nějaký ten dusík obsahuje. Ještě jsme se nesetkali s paprikou, která by ve vhodných podmínkách i bez hnojiva strádala, naopak vidíme každoročně katastrofy způsobené přehnojením sazenic.

   

Málo kdo totiž ví, že paprika, která je přehnojená dusíkem, mimo jiné shazuje květy. A to až do vyčerpání přebytečných zásob. Takže pěstitel tak například v červenci vysadí hnojivo pro růst, naběhne na hnojivo na, ale do konce srpna mu všechny budou padat. K čemu je pak člověku dvoumetrový strom, když na něm nestihne dozrát jediný plody?

Naopak při použití hnojiva pro květ a plod od samého začátku:

• snižujeme riziko přehnojení (nižší podíl dusíku)
• zvyšujeme násadu květů již u malých sazenic
• nemusíme řešit dobu přechodu na jiné hnojivo, používáme jej po celou dobu

Samotná hnojiva můžeme rozdělit na syntetická a biologická. Syntetická hnojiva jsou založena zejména na sloučeninách solí, ve kterých jsou navázány nutrienty. Takovým hnojivem přehnojíme velmi snadno, zejména rostliny v květináči, navíc si tím i zasolíme půdu. Daleko vhodnější jsou na základě našich zkušenosí biohnojiva. Nejen že je složení nesrovnatelně šetrnější, je také komplexní a obsahuje řadu pomocných látek. Ty napomáhají jednoduššímu vstřebávání a využití nutrientů rostlinami.

Důležité je dodržovat dávkovaní a četnost hnojení uvedenou na obalu výrobku. V případě papriky lze hnojit v poloviční dávce dvojnásobnou četností. My se samotným hnojením začínáme poměrně brzy. Rostlinu, která už má 3-4 pravé lístky, hnojíme poloviční dávkou hnojiva určeného pro květ v poloviční dávce. Plnou dávku začneme aplikovat v momentě, kdy rostlina doroste asi 10 cm výšky. Růstová hnojiva nepoužíváme.

Tvarování rostliny a regulace květu

Během růstu provádíme u rostlin pravidelně různé umělé zásahy do jejich růstu. Nejprve musíme zmínit, že nechat rostliny žít si svým životem v našich podmínkách postrádá jakoukoli logiku. Ve volné přírodě rostou druhy nedomestikované, které plodí bobule o průměru většinou menším než je 1 cm. Rostliny zde navíc rostou klidně 50 let. V našich podmínkách pěstujeme povětšinou domestikované druhy, konkrétně jejich kultivary. Ty produkují mnohdy velké a masité plody. Pokud necháme rostlinu z prvního květu udělat plod, veškerou energii bude směrovat zde, protože samotná paprika bude větší než rostlina. Čistě hypoteticky, kdyby takový kultivar rostl v přírodě, bylo by mu to jedno, protože za dalších několik let by vytvořil statný keřík. My jsme však limitování na jedno teplé období v roce. Proto pokud někdo chce, aby jeho rostliny jen živořily a vyloženě nechce sklidit úrodu, nechť ji nechá na pospas vlastnímu osudu. Vám ostatním teď vysvětlíme, jak papriku správně pěstovat.

V předešlé kapitole jsme si vysvětlili, proč a jak zastřihnout hlavní kořen a donutit ho k intenzivnímu větvení. V případě růstu máme dvě možnosti. Prvním je nechat rostlinu normálně růst, ovšem budeme vyštipovat boční větve. Hlavní stonek charakteristický svým neustálením ve tvaru písmene "V" je silný, v prvním roce až 2 cm tlustý s krátkými intervaly mezi listy. Větve postranní jsou oproti tomu tenké, vytáhlé a s velkými mezery mezi listy. Takové šlahouny stojí rostlinu zbytečnou energii, protože, ačkoli bohatě kvetou, nemají dostatek cév, aby zásobily velké množství plodů, pod kterými se většinou prohýbají či dokonce lámou. Rostlina totiž primárně soustředí veškerou energii do hlavního stonku a všechno ostatní j pro ni jen "bočák". Vyštipováním bočních větví tak tvoříme silnější rostlinu s mohutnější korunou.

   

Druhý případ je zcela opačný. Jakmile rostlina doroste asi 10 cm výšky, nekompromisně její konec zastřihneme. Stačí o milimetr, aby se zastavil růst, větinou se však stříhá pod posledním nasazeným listem. Taková rostlina několik dní stagnuje v růstu, následně však začne v paždí lístů nasazovat nové větve. Ty se nyní stávají hlavními a soustředí do nich veškerou svou energii. Ve finále tak vytvoříme velmi bohatě větvený a košatý keř.

Při srovnání obou metod je zaštípnutá rostlina sice nižší, avšak širší a mnohdy s několikanásobnými výnosy. Normálně rostlá sazenice pak má výnosy nižší, díky vyššímu charakteru však nezabírá tolik prostoru do stran. Vřele doporučujeme vyzkoušet si 5 rostlin nechat růst normálně a 5 zastříhnout (ideálně od stejné a ustálené odrůdy), abyste měli vlastní srovnání.

Kapitola sama o sobě je vyštipování květů. Jak jsme psali o pár odstavců výš, tvorba a zrání plodů je pro rostlinu energeticky náročná. V této fázi mimo jiné téměř zcela zastavuje růst, jednak díky uvolňování jiných než růstových hormonů, ale také proto, že na to jednoduše nemá síly. A ačkoli divoké druhy jsou schopny v malém květináči nasadit desítky plodů a co týden narůst o několik desítek centimetrů, domestikované kultivary tuto schopnost nesdílí. Z toho důvodu kvetení regulujeme. Pokud sejeme během ledna nebo začátkem a rostliny máme v kvalitním substrátu pod dobrým světlem, budou nám některé rostliny kvést již behěm dubna nebo začátkem května. Ono je asi logické, že u takových rostlin květy vyštípneme, raději to však i napíšeme. Doba, po kterou štípeme i další květy, se liší zejména dle druhu a odrůdy. Nejjednodušší je to u druhu C. pubescens, který většinou květy shazuje sám až do konce léta, kdy začíná plodit, a u divokých drobnoplodých druhů, kdy nám včasné kvetení a násada plodů nikterak nevadí. U drobných, keříkovitých druhů štápeme květy alespoň do konce května, aby rostlina zesílíla a úroda stála za to. Typově se jedná o odrůdy jako Bolivian Rainbow, Purple Flash, Bonzi apod. Samostatnou kategorií jsou keříky, které provednou jednu hromadnou násadu plodů, které nejčastěji směřují vzhlůru. Sem patří odrůdy jako Sangria Ornamental, Medusa, Coral aj. U těchto odrůd můžeme štípání květů přerušit prakticky kdykoli. Rostlina pak provede jednu násadu plodů, po které již zpravidla nekvete a někdy dokonce uhyne. Všem ostatním kultivarům, které tvoří keře od půl metru a výše, květy štípeme ideálně do konce června. V tuto dobu se jedná většinou o statné rostliny, které nás odmění vysokou násadou plodů.

Stejně jako brzké kvetení během května, i opak je extrémem. Vždy je třeba kalkulovat s dobou zrání plodů. Může se totiž stát, že nadšený pěstitel bude květy štípat a štípat a štípat, bude mít dvoumetrový keř (což mimochodem není ani bez toho nijak složité) a najednou zjistí, že je konec srpna a první plody by začaly zrát koncem listopadu. Jak se tedy říká, všeho s mírou. Čím dříve vysejeme semena a čím lepší podmínky (substrát, světlo, živiny) sazenicím dopřejeme, tím silnější rostliny si do začátku připravíme. Větší rostliny tak celkově můžeme nechat kvést a plodit dříve, než zanedbané prcky. Vitálnější rostlina se mimo jiné projevuje i silnější násadou a většími plody. Zdůrazňujeme proto, že největší úsilí je třeba vynaložit v samotném začátku pěstování.

Kvetoucí a plodící sazenice

V momentě, kdy je rostlina schopná květu, ji můžeme ponechat volnému růstu. Přesto je však vhodné vyštipovat boční větve, které rostou prakticky nonstop. V době květu se také můžeme pokusit o naše vlastní křížení chilli. Rozhodující pro nás také je, zdali chceme chilli na konzumaci, nebo jestli si chceme uchovat i nějaké osivo na příští sezónu. V druhém případě stojí za to si osivo izolovat. Ačkoli to téměř nikdo nedělá, není na tom paradoxně vůbec nic složitého. Použít můžeme buďto plastový ZIP sáček nebo (dle našeho názoru daleko vhodnější a praktičtější) čajový pytlík. V případě čajového pytlíku najdeme jakýkoli neotevřený květ a pytlík jemně stáhneme okolo stopky. Pokud používáme ZIP sáček, najdeme si květ těsně před otevřením, tedy velký a baculatý a sáček okolo stopky opatrně sepneme. V obou případech jde o jednu jedinou věc - zamezení přístupu pylu jiných odrůd na bliznu. Domestikované druhy C. annuum, C. baccatum, C. frutescens a C. chinense se totiž mezi sebou velmi dobře a poměrně snadno kříží (dále se kříží například C. pubescens, poslední domestikovaný druh s divokým druhem C. cardenasii, důkazem existující hybrid Ulupica Giant). Stačí tak poryv větru a cizí pyl je na blizně. Pozor, i při pěstování jedné jediné rostliny je vhodné provést izolaci. Stačí totiž, aby některý hmyz (např. včela) nějaký ten kilometr dál sedla na papriku, sebrala pyl a pak sedla na náš květ. Zkrátka a jednoduše, pokud chceme mít jistotu, že došlo k samosprášení tyčinkami toho stejného květu, provedeme izolaci. Jistota je provést ji u 2-3 květů, protože některé plody mohou z různých příčin dozrát bez životaschopných semen.

   

Čajový sáček má jednu nespornou výhodu - je vzdušný. Květ tak můžeme izolovat už když je malý. Díky přilnavosti a statické elektřině se nemusíme bát, že by nějaké jiné pylové zrno prošlo. Navíc větrosprašné křížení je poměrně vzácné, většinou jde o práci hmyzu. Tímto však zároveň apelujeme, že hmyz je na zahradě spíše užitečný a krom zjevných škůdců bychom proti němu neměli bojovat, naopak jej podpořit tvorbou vhodných mikrobiotopů. ZIP sáček má tu nevýhodu, že je neprodyšný. Evaporovaná voda se v něm drží a zvýšená vlhkost může vést uhnití květu. Z toho důvodu jej dáváme na květ před otevření, aby se na něm nacházel co možná nejkratší dobu. Stejně tak jej bzry sundáme. U papriky to totiž funguje tak, že pylové zrno přistane na bliznu a začne klíčit pylovou láčkou. Zrno, které jako první proklíčí k vajíčku v semeníku pestíků jej oplodní a dochází ke vzniku zygoty, následně pak embrya. Z toho důvodu stačí izolační ochranu na květu ponechat několik hodin - 24 hod je jistota. Poté lze ochranu sejmout a květ označit například barevým provázkem, abychom věděli, že je izolovaný. I kdybychom po této době bliznu obalili v dalším pylu, nebyla by tato zrna schopná dohnat několikahodinový náskok předchozího.

   

V případě použití zip sáčku je vhodné s rostlinou po otevření květu mírně zatřepat, aby se pyl dostal ny bliznu (díky neprodišnosti by se to jinak pravděpodobně nestalo). V případě čajových pytlíků toto řešit nemusíme. Nevýhoda těchto pytlíků je asi jediná, a sice že skrze ně není dobře vidět. Nevíme tak, jestli je květ otevřený apod. Zde bychom ještě dodali, že ne všechny květy produkují pyl okamžitě. Často se stává, že tyčinky produkují pyl ještě před otevřením květu (to zaznamenáme zejména při křížení a nadšení z toho nejsme). Naopak někdy trvá několik dní, než se pyl začne tvořit. Jelikož jsou však kupky pylu dobře viditelné v podobě žlutých hromádek na okvětních lístcích, můžeme rychle poznat, jestli už k opylení došlo nebo ne.

Růst a zrání plodů

Po úspěšném opyleni a oplození dochází k vývoji plodů. Zprvu se jedná jen o drobnou bobuli o velikosti semeníku, ze kterých se také tvoří. Později začínají měnit tvar, rostou do délky a mohutní, případně se zakulacují u robustních odrůd. Dříve či později paprika doroste svých finálních rozměrů. Tím končí fáze růstu a začíná fáze zrání. To většinou probíhá tak, že se měsíc nic neděje a poté se najednou plody během jednoho nebo dvou dnů zbarví. Pokud chceme mít jistotu, že dojde k plnému vývoji semen, plody na rostlině ponecháme ještě asi 7-10 dní. Zejména první plody dozrávají rychle a semena nejsou plně vyvinutá. Naopak pozdější vlny plodů zrají podstatně déle a mohou mít naopak vyvinutá semena i v nezralých plodech. U druhu C. frutescens lze v případě většiny odrůd plody nechat na rostlině po libovolně dlouhou dobu, protože na ní po čase přírodně uschnou bez toho, aby chytili plíseň nebo hnilobu. Takové plody lze rovnou sesbírat a uchovat v kořenkách. U ostatních druhů doporučujeme nejpozději po 10 dnech papriky sklidit. Po delší době jsou náchylné na hnilobu nebo plísně.

Z gastronomického hlediska jsou nezralé (nejčastěji zelené) plody více aromatické s typickou zeleninovou a čerstvou chutí, v příliš raném stádiu vývoje však mohou postrádat pal. Naopak zralé plody mají spíše ovocné aroma, sladkou chuť a pal plně vyvinutý pro danou odrůdu. Nezralé papriky se hodí například do salátů nebo na zavaření, kde díky pevnější konzistenci nezměknou.

   

Vzhled plodu je pro každou odrůdu charakteristický. Na základě vnějších faktorů však můžeme my jakožto pěstitelé způsobit jisté odchylky od normálu. Nejčastěji se jedná o velikost plodů. V čím menší nádobě pěstujeme, tíme méně má rostlina prostoru pro kořenový bal. Tím pádem je pro ni příjem živin značně omezený. Plody na takové rostlině jsou vždy menší, než by měly být. V extrémních případech jsou dokonce zakrnělé, nebo opadají, protože rostlina na jejich vyživení nemá ani dostatečné množství živin. Obecně platí, že největší plody vyrostou na sazenicích ve volné půdě. I když rostlině dopřejeme kbelík o objemu 20 litrů, kořenový bal je stále omezen. A jakkoli se 20 litrů může jevit jako obrovský prostor, kořenový bal má u papriky potenciál tento prostor několikanásobně přerůst. Z toho důvodu jsou také pro pěstování v květináčích vhodné drobnoplodé odrůdy (Tepin, Aji Charapita, Pequin apod.). Mimochodem, zanedbané rostliny v malém prostoru také produkují menší množství semen s nižší klíčivostí. Značná část semen je také nevyvinutá. Na jejich tvorbu už prostě není energie ani živiny.

Druhým znakem, který můžeme ovlivnit, je pal plodů. Čím více rostliny zaléváme, tím nižší bude výsledná pálivost. Naopak rostliny pěstované v agresivnějších podmínkách, například zalévané až v momentě, kdy začínají svěšet listy, produkují o poznání pálivější plody. O samotném palu si ještě za chvíli něco řekneme. Na pal má vliv více faktorů, například vzdálenost plodů od kořenů apod. Tam však už není výsledek pro běžného člověka tak znatelný.

Posledním znakem, který si zde zmíníme (jelikož jich je opravdu hodně), je chuť plodů. Obecně platí, že na chuť má největší vliv hnojení. Zejména s vysokým obsahem dusíku. Čím více rostliny takovými hnojivy hnojíme, tím jsou pak plody více nahořklé. A netýká se to jen sladkých nebo mírně pálivých paprik. I taková přehnojená Moruga je zkrátka chuťově odporná (a pokud chuť dokáže přebít takový pal, tak už to skutečně o něčem vypovídá). Naopak pozitivní vliv na chuť plodů má třeba draslík. Fosfor je údajně neutrální (a ani my jsme u rostlin silně dopovaných guánem nepoznali negativní dopad). Proto má hnojení přípravky na bázi fosforu a draslíku pozitivní dopad nejen na zdravější růst, ale i na výslednou chuť rostlin.

Reálná pálivost plodů

U odrůd se vždy uvádí alespoň přibližná hodnota palu vyjadřovaná jednotkami SHU. Tady je však potřeba zmínit jednu důležitou věc. Rostliny s touto pálivostí u nás nikdy nikdo nevypěstuje, pokud nebudeme uvažovat umělé tropické podmínky. Na pal má totiž největší vliv samotné podnebí (což jsme v předešlé kapitole nezmiňovali, jelikož to nedokážeme sami ovlivnit). Čím více na jihu rostliny pěstujeme, tím vyšší je pak výsledná pal. U odrůdy Bhut Jolokia se uvádí pal 1 milion SHU, nicméně v našem mírném pásmu se reálná hodnota bude pohybovat MAXIMÁLNĚ okolo půl milionu SHU. Naopak v Yucatánu (Mexiko) vypěstovali Carolinu Reaper s pálivostí 3 miliony SHU, Morugu s pálivostí 2,37 milionu SHU a Bhut Jolokii s pálivostí 1,9 milionu SHU. Proč se tyto hodnoty nezapsaly jako nový světový rekord? To bohužel neví nikdo. Odkaz na článek:

Muñoz-Ramírez, L. S., Peña-Yam, L. P., Avilés-Viñas, S. A., Canto-Flick, A., Guzmán-Antonio, A. A., & Santana-Buzzy, N. (2018). Behavior of the Hottest Chili Peppers in the World Cultivated in Yucatan, Mexico. HortScience, 53(12), 1772–1775. doi:10.21273/hortsci13574-18

Z toho důvodu může také Habanero pěstované ve Střední Americe pálit daleko více, než u nás vypěstované nejpálivější odrůdy světa. Samotná hodnota SHU se také liší od palu pocitového. Ačkoli mají odrůdy druhu C. chinense nejvyšší hodnoty SHU, na jejich pal se poměrně dobře a rychle zvyká. Naopak odrůdy druhu C. frutescens a některé C. annuum mají sice číselný pal relativně nízký (např. okolo 100 tisíc SHU), nicméně máme pocit, že se nám při jejich konzumaci taví vnitřek pusy (např. Madre de Rios).

   

Samotná hodnota SHU vyjadřuje koncentraci kapsaicinoidů v měřeném vzorku. Proto je potřeba uvědomit si důležitou věc. Sušená a čerstvá Moruga budou mít jinou hodnotu SHU. Při sušení papriky totiž plody ztratí vodu, která může tvořit klidně 90 % jejich celkové biomasy. Proto samozřejmě sušené plody budou mít třeba 10x vyšší hodnotu SHU než plody čerstvé. Kapitola sama o sobě jsou výrobky z chilli. Velmi nás dokáže pobavit, když někdo na své omáčce z Morugy vypěstované o nás napíše pálivost 2 miliony SHU. Samozřejmě, je hezké, že lidi koníček baví a jsou schopni vytvářet své vlastní výrobky. Nicméně je třeba uvádět skutečné informace. Zaprvé tedy Moruga vypěstovaná u nás jen horko těžko překročí hranici 800 tisíc SHU. V sušeném stavu. Pokud budeme štědří, tak u čerstvé Morugy vypěstované u nás bychom naměřili hodnotu 100 tisíc SHU. A pokud je omáčka založená na rajčatovém základu a je do ní přimícháno několik plodů Morugy, tak se reálně dostaneme na nějakých 20 tisíc SHU. Na omáčce z Morugy? Ano! Protože hodnota SHU vyjadřuje koncentraci kapsaicinoidů na danou jednotku (nejčastěji g-1 nebo ml-1). Z toho důvodu samozřejmě bude omáčka pálit jako čert a oproti odrůdě s odávanou pálivostí 20 tisíc SHU to bode hotové peklo. SHU však nevyjadřuje reálnou pálivost ve smyslu našich čidel bolesti. Abychom si to ještě vysvětlili jednoduše, představme si kapsicinoidy jako krystalky soli. Čistý kristal bude mít samozřejmě hodnotu 100 %, po přepočet na stupnici SHU 16 milionů SHU. Pokud k 1 dílu soli přidáme 9 dílů vody, pak hodnota koncentrace soli bude 10 %, tedy po přepočtu 1,6 milionu SHU. Důležité je také hodnoty nesčítat. Už jsme se setkali s názory, že někdo snědl 2 Jolokie, takže vlastně pozřej 2 miliony SHU. Pokud pomineme skutečnost, že reálně jedna Jolokie měla SHU do 500 tisíc, tak konzument snědl 2x plod o koncentraci 500 tisíc SHU. Je to jako tvrdit, že když si dáte 2 panáky 40% alkoholu, tak jste vlastně vypili 1 panák 80% alkoholu.

Abychom to tedy shrnuli, u plodů pěstovaných v mírném pásmu nemáme šanci (mimo speciální skleníky) dosáhnout udávané pálivosti. Proto pozor zejména při cestování. V Jižní Americe může Habanero pálit jako u nás vypěstovaná Carolina. Doporučujeme proto nejprve vyzkoušet, než ho celé hrdinsky strčíte do pusy, přestože u nás vám to nedělá problém.

Sklizeň, využití plodů

Papriky sklízíme buď nezralé nebo zralé podle toho, jak je chceme využít (viz výše). Je potřeba si uvědomit, že utržená paprika už není součástí živého komplexu, ale je to pouze pomalu umírající jednotka. Proč to píšeme? Je potřeba ji zpracovat rychle, jinak začne hnít nebo plesnivět. Pokud pro čerstvé plody nemáme momentálně využití, můžeme je uchovat dvěma základními způsoby. Zmrazení paprik je velmi jednoduché, jednoduše je umístíme do mrazáku a je hotovo. Mražením paprik však nezachováme jejich konzistenci ani chuť. Rozmrazené papriky jsou měkké, rozteklé a chuťově nahořklé. Hodí se maximálně do omáček nebo teplých pokrmů. Druhou možností je plody nasušit. Největší chybou všech pěstitelů je, že papriky navléknou přes stopky na nit. Jelikož stopka po odtržení velmi rychle zasychá, nemá se přebytečná vlhkost kudy z plodů odpařit a papriky tak hnijí nebo chytají plíseň. Naprostým základem pro sušení paprik je plody alespoň podélně naříznout, ideálně dozkrojit napůl. Při navlékání na nit ponecháváme mezi jednotlivými plody (nebo jejich půlkami) alespoň několik milimetrů rozestup. Pokud bychom je namačkali na sebe, opět může v místech s největší vlhkostí nastat bujení plísní nebo dojít k hnilobě. Pokud nechceme navlékat na nit, můžeme plody rozhodit po sítech, jako bychom sušili byliny. Plody pravidelně (alespoň 2x denně) otáčíme. Alternativou je samozřejmě sušička, která se hodí pro zpracování velkého množství plodů. Plody sušení při vyšších teplotách však mají tendenci černat (což je čistě estetický problém). pomoci si můžeme i troubou, ideálně na horkovzduch a teplotě 30-50 °C (maximálně). Pokud však plody nesklízíme v průběhu chladného podzimu, je nejjednodušší, nejlevnější a nejlepší plody usušit na slunci. Sušené plody můžeme namlít na jemný prášek, nadrtit na vločky nebo ponechat vcelku.

Přímá konzumace čerstvých plodů

Sklizené chilli se nejčastěji používá na výrobu omáček, čerstvých pokrmů nebo se nasuší. Mražení je poměrně málo využívaná technika. Samostatnou kapitolou je přímá konzumace. Začínající konzument, který nikdy pojídání pálivého příliš neholdoval, pocítí bolest už při nějakých 10-15 tisících SHU. Dle intenzity konzumace a schopnostech daného člověka je pak jen otázka času, než si na pal zvykneme. Nejtěžší je dostat se na hranici asi 50 tisíc SHU, poměrně rychle se pak dostává na 100 tisíc SHU a výš už to jde tak nějak samo. Pro konzumaci čerstvých plodů patří několik zásad, které by si (zejména ale nejen) začátečníci měli vzít k srdci.

1. Nikdy ne nalačno. Před konzumací čerstvých plodů je potřeba se najíst. Nemusí to být oběd o třech chodech, chléb s máslem nebo se sádlem bohatě postačí. Mastné jídlo navíc pomáhá lépe se s palem vypořádat. Konzumace plodů nalačno může způsobit popálení žaludku a následnou nepříjemnou bolest břicha a mimo jiné také znepříjemnit stolici.

2. Postupujte opatrně. Plod papriky má charakteristickou stavbu. Zvenku je chráněna slupkou nebo exokarpem. Následuje mesokarp, endokarp a perikarp, který na rozřízlém plodu vidíme jako vnější stěnu plodu. U stopky se nachází placenta, která se dle odrůdy táhne méně nebo více směrem k apexu (špičce) plodu. Z placenty pak vyrůstají semínka. Ve skutečnosti je placenta jediným zdrojem kapsaicinu. Semínka pálí na povrchu, protože se jí dotýkají a perikarp může pálit také, jelikož olejovité sloučeniny kapsaicinoidů se sekundárně z placenty odpařují. Vždy však platí jedna věc, a sice placenta pálí ze všeho nejvíce. Proto také v některých receptech můžeme vidět, že kuchař placentu spolu se semínky odstraní (a samozřejmě u toho použije větu "remove the seeds", jelikož si myslí, že zdrojem palu jsou semena). Na základě výše uvedeného tak můžeme stanovit poměrně jednoduchý postup, jak si "nespálit hubu". Nejprve odkrojíme špičku plodu. Ta by neměla pálit vůbec. Pokud ano, pak máme před sebou extrémně pálivou odrůdu. Následně po tenkých (asi milimetrových) plátcích papriku krájíme do doby, než v puse ucítíme pal. Je vhodné mezi jednotlivými plátky alespoň pár sekund počkat, protože některé odrůdy (zejména druhu C. chinense) mají pomalu nastupující pal. Pokud se nám pal zdá snesitelný, můžeme si ukrojit plátek sulnější, případně ze zbytku papriky ukrojit podélný plátek, který zasahuje až po stopku. Na základě těchto kroků se buď v některém momentě zastavíme s tím, že jsme zas tolik netrpěli, nebo zjistímě, že papriku zvládneme sníst.

3. Netřeba hned samotné. Rozkrájet papriku právě na chléb s máslem nebo sádlem je ideální první krok. Tuky pomáhají rozkladu kapsaicinoidů a navíc nám chlém pomůže pal papriky celkově "naředit" a rozprostřít. Popravdě takové Habanero na chlebu skoro ani necítíme, samotné však dokáže způsobit pekklo.

4. Nevěřte tabulkovým hodnotám. Paprika má 15 tisíc SHU, já už jsem jedl 50 tisíc, to zvládnu levou zadní. No jo, ale ona to není čistá odrůda, někde se to někomu zkřížilo a najednou to má třeba 300 tisíc. A neštěstí je na světě. První plod z rostliny je proto dobré vždy ochutnat opatrně, než se do něj s chutí zakousneme. Doporučujeme to i u našeho izolovaného osiva. Ačkoli izolací zamězíme zkřížení s jinou odrůdou, nikdy nemůžeme zabránit vnitrokultivarovým mutacím. Mutace jakožto nedílné součásti přirozeného výběru fungují neustále. Někdy jsou následky téměř neznatelné (většinou), jindy mají výrazný dopad. Koneckonců divoké papriky byly drobné kuličky s pálivostí do 100 tisíc SHU. A ačkoli nic pálivějšího nebylo, díky selekci nejpálivějších plodů jsme se dokázali dostat až na hranici 2 (resp. 3, viz studie výše) milionů. Takže pozor na to, díky mutacím může dojít například ke zvýšení pálivosti, stejně tak ale k jejímu snížení.

5. Nedělejte machra. Však ono to přece tolik bolet nemůže, že? Věříme, že na YouTube najdete mnoho videí, jak takové domněnky dopadají. Koneckonců, u extrémně pálivých odrůd se jedná o hazard se životem. Ačkoli doposud nebyla smrt na základe pozření chilli papričky zaznamenána a letální dívka kapsaicimu je extrémně vysoká a jen hypotetická. Akutní toxicita nastává při požití 0,56 mg·kg-1 živé váhy, případně 512 mg·kg-1 živé váhy dermálně.

DODATEK: Pěstování papri(če)k v nádobě

Jak jsme slibovali na začátku, nyní se podíváme na nejdůležitější body, které je třeba zmínit pro pěstování paprik v nádobě (květináči, kbelíku, ...). Spoustu věci, zejména principy platné pro každou situaci, jsme popsali výše, proto rozhodně doporučujeme přečíst si článek celý a nespoléhat jen na tento dodatek. Ochudíte se tak o spoustu informací a nedá vám to komplexní náhled na pěstování chilli.

PŘESAZOVÁNÍ: Papriky do finální nádoby můžeme přesadit před příchodem posledních mrazíků, tedy před první polovinou května. Je to samozřejmě dáno jen díky mobilitě, kdy můžeme nádoby v případě potřeby přemístit zpět dovnitř. Otázkou však zůstává, kolik a jak velké nádoby budeme mít. Stěhovat velké množství dvacetilitrových kbelíků není žádná sranda.

ZÁLIVKA: Nejdůležitější bod. Papriky pěstované v nádobě často trpí přelitím. Ani nevíme, kde se ten nesmysl vzal, mezi lidmi se ale traduje, že paprika "má ráda hlavu na slunci a nohy ve vodě". Znamení to, že nádoba s paprikou má být umístěna na plném slunci, v podmisce má však být neustále nalitá voda. Vážení, papriky nejsou masožravky. Osobně jsme ve Střední ani Jižní Americe nebyli, máme však mraky plnohodnotných informací o tom, kde a jak papriky rostou. Většina lidí si totiž Jižní Ameriku , kde roste nejvíce druhů, spojí s deštnými pralesy. Problém je takový, že v mimo pralesy nebo i v jejich nitru existují jiné biotopy, různé stepnní plochy, sukcesní stanoviště apod. Samotnou papriku jen vzácně najdete přímo v deštném lese. Zpravidla roste na jejich okraji mezi náletovými křovinami. A mnohdy na tvrdém podkladu (skály aj.). Popravdě vypadá většina divoce rostoucích paprik zuboženě, mají napůl opadané a nažloutlé listy právě od sucha.

   

Takže si nyní ukážeme, jak by to mělo být. V prvé řadě je vhodné rostlinu sadit do menšího ďolíku. Když substrát schne, samozřejmě se smrskne. Tím pádem mezi substrátem a stěnou nádoby vzniká prostor v řádu milimetrů. Pokud však nalijeme na povrch vodu, proteče tímto prostorem skrz květináč. Díky ďolíku se voda udrží u stonku a vsákne se do substrátu. Podmiska je také důležitá, pokud bychom papriku zalili příliš, přebytečná voda do ní proteče. Někdo zalévá papriky přímo do podmisek, kdy je naplní vodou a po nějaké době (v řádu hodin) přebytečnou vodu slije. Je to rozhodně dobrá metoda a šetří mnoho času, problém však nastává zejména při poklesu teplot nebo když je pod mrakem. Rostlina pak tahá méně vody a snáze se přelije. Nám se nejlépe osvědčilo polosuchou rostlinu pořádně prolít a sebrat přebytečnou vodu. Rostlina má tak opět zásobu na nějakou dobu a nestojí zároveň ve vodě. Je to pro ni nejpřirozenější, příchod nárazové srážky a opět období sucha.

Vhodné je sledovat předpověď počasí (maximálně na 2-3 dny dopředu, dál to samozřejmě nemá smyl). Pokud má být pod mrakem nebo dokonce pršet, tak papriky zalijeme jen tak, aby se vzpamatovaly. Není nic horšího, než dlouhodobé deště. Rostliny jsou v mokrém chladném substrátu a díky nedostatečnému oslunění málo vypařují vodu nejen rostliny, ale i samotný substrát. V takových případech je vhodné nádoby přikrýt fólií.

HNOJENÍ: Opět velmi důležitý bod. Rostliny v nádobě je velmi snadné přehnojit. Projevů je spoustu od deformovaných tmavých listů až po neustále padající květy (viz výše). Při pěstování v nádobě je nejlepší nepoužívat žádná synteticklá hnojiva díky jejich tendenci zasolit půdu. Nejlepší je použití hnojiv organických (bohatě si vystačíme s tekutými slepičinci). Kombinovat můžeme samozřejmě s foliární výživou, například postřikem Harmonie s vápníkem, hořčíkem a železem na list.

TVAROVÁNÍ ROSTLINY A REGULACE KVĚTU: Platí, že je zde třeba důkladnější péče než u rostlin ve volné půdě. Rostliny v nádobě jsou celkově menší a mají chudší násadu plodů, které jsou taktéž menší. Známe profíky, kteří i v květináči doáží zázraky, ve volné půdě by však dosáhli nemyslitelných výsledků (viz stránky Jukky Fataliiho a jeho šestimetrové sazenice paprik). Je tak potřeba důkladně hlídat, kdy nechat rostlinu kvést, abychom docílili nějaké slušnější úrody.

Veškeré další výše zmíněné body jsou již shodné. Pouze bychom doporučili lidem, kteří nemají mnoho prostoru, aby raději volili cestu menšího množství odrůd a dopřáli jim větší prostor. Pro pěstování v nádobě je ideální objem 12-20 litrů. Pro drobné okrasné odrůdy postačí i dvoulitrové květináče. Kompromis, kdy něco vypěstujeme ale bude to tak na jednu omáčku, je objem okolo 6 litrů. Nicméně pokud pěstujete chilli poprvé, pak vězte, že spoustu věcí si člověk musí vyzkoušet sám. To, co zde prezentujeme, jsou postupy založené na letech naší práce a zkušeností. Známe spoustu lidí, kteří s námi v mnoha věcech nesouhlasí, stejně tak jako my s nimi. Důležité však je, že všem nám to roste a jsme spokojení.

Děkujeme vám, že jste věnovali čas našemu průvodci pěstování chilli. Nyní máte povědomí, jak celý proces probíhá od výsevu až po sběr plodů. Velký výběr osiva najdete na našem eshopu https://eshop.gorolchilli.cz/. Jelikož je odrůd celkově obrovské množství, nebojte se kontaktovat nás na email info@gorolchilli.cz. Stačí se svěřit se svými požadavky a my vám doporučíme odrůdy, se kterými budete spokojeni. Přejeme spoustu pěstitelských i jiných úspěchů a pevně věříme, že se nám s vašimi výpěstky pochlubíte.

 ZPĚT
Ochrana soukromí a nastavení
Abychom mohli přizpůsobit obsah a reklamy konkrétním uživatelům, poskytovat funkce sociálních médií a analyzovat návštěvnost našeho webu, používáme soubory cookie. Informace o vaší práci s webem také sdílíme s našimi partnery pro sociální média, inzerci a zpracování analýzy, a to v souladu s dokumentem Zásady zpracování osobních údajů. V části „Nastavení souborů cookie“ můžete upravit své preference. Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie.